Chci upozornit, že jde čistě jen o technické zpracování, které má osvětlit, co který parametr kabelu způsobuje a proč je někdy vhodný ten a jindy zase jiný kabel (samozřejmě, že poslední slovo by měl mít poslechový test, ale následující text možná alespoň trochu napoví).



Linkové (signálové) kabely


Zvuk může nejvíce ovlivnit výstupní odpor zdrojů signálu (např. tunerů, CD přehrávačů, magnetofonů a gramofonů), který bývá značně velký a kmitočtově závislý vinou obvodů na ochranu proti přetížení. Při větší kapacitě připojených kabelů to způsobuje více či méně nápadný úbytek vysokých kmitočtů v reprodukovaném signálu a tím i ztrátu zvukové brilance, zhoršení lokalizace a detailnosti zvuku. To se obvykle (ovšem mylně) přisuzuje samotným signálovým kabelům, které z těchto zřejmých důvodů mají být co nejkratší, čímž se zajistí také jejich nízká kapacita (obecně platí čím větší impedance, tím menší kapacita a naopak). Mimoto, měly by mít stoprocentní, nejlépe dvojité stínění proti všudypřítomným rušivým vlivům a kvalitní nekorodující (nejlépe zlacené) konektory. Jiné zdůrazňované vlastnosti, jako je např. ohmický nebo vlnový odpor, molekulární struktura vodičů z mědi OFC, stříbra nebo uhlíku, materiál stínění a izolace, barva nebo celkový průměr mají pouze propagační účel. Kdo touží po opravdu precizních CINCH konektorech, doporučuji konektory značky A.E.C. Connectors, které lze objednat na internetové adrese http://www.hifistore.cz/. Obzvlášť doporučuji zaměřit se na typy RP-208 (145,- Kč za kus včetně DPH) a RP-1005 (129,- Kč za kus včetně DPH). Jedná se o špičkové kleštinové konektory typu WBT, ovšem za podstatně příznivěvjší ceny. Komu by se zdála tato investice přehnaná, může sáhnout po precizních konektorech NEUTRIK NYS-373 (viz http://www.hudebnicentrum.cz/) takzvaně za hubičku. Z praktického hlediska mohu každému jednoznačně doporučit výrobu signálových kabelů svépomocí, není na tom téměř nic. Na výrobu jednoho páru budete potřebovat něco přes 1 metr vodiče, 4 kusy konektorů (CINCH), trafopáječku, trochu cínu a také trochu času, trpělivosti a manuální zručnosti. K použití se díky svým špičkovým elektrickým vlastnostem přímo nabízí kabel pod obchodním označením RG 62, přesné označení tohoto kabelu je RG 62 A/U MIL-C-17.


rp-208.jpg (6756 bytes) rp-1005.jpg (7710 bytes)
rg_62.jpg (3624 bytes)


Jedná se o koaxiální kabel používaný v dřívějších dobách na rozvody počítačových sítí ARCNET (předchůdce ETHERNETU s přenosovou rychlostí 2 MB/s). Má jmenovitou impedanci 93 ± 5 Ohmů a kapacitu 42 - 44,3 pF na 1 metr, podle provedení. Jádro tvoří jediný vodič z bezkyslíkaté mědi o průměru 0,58 mm, vnější izolace je z PVC. Lze jej elektronicky objednat např. na internetové adrese http://www.ges.cz/ v libovolné metráži v ceně zhruba 20,- Kč za 1 metr. Za klíčové považuji to, že tento kabel používá vzduchovou izolaci. Střední vodič je obtočen tenkým polyetylénovým lankem, které zajišťuje polohu tohoto vodiče v ose kabelu. Následuje vzduchová mezera a pak tenká polyetylénová vrstva. Potom následuje stínění (měděná punčoška z drátu o průměru 0,16 mm) a vnější izolace. Mimochodem, vzduch má lepší elektroizolační vlastnosti než teflon. U RG 62 se v žádném případě nejedná o pěnový polyetylén. Protože stále ještě platí "vzduch je zadarmo", je koncová cena kabelu bezkonkurenční. Rozhodující je jmenovitá impedance 93 Ohmů a z toho plynoucí velmi nízká kapacita, což jej předurčuje rovněž do sfér analogu k ideálnímu propojení gramofonu se zesilovačem. Z hlediska vlivu na celkový charakter zvuku neubírá reprodukované hudbě nic z její přirozené transparentnosti a průzračnosti, jeví se dokonce lépe než starý dobrý teflonový Belden 5295. Nepřeháním, když budu tvrdit, že snese srovnání se špičkovými linkovými kabely renomovaných značek, jako je Van den Hul, Discovery, Kimber (PBJ), Audioquest, SharkWire a řada dalších. Cenové srovnání je opravdu výmluvné. Upozorňuji, že RG 62 je značně zvukově odlišný od klasického ethernetového kabelu RG 58, který má vzhledem ke své jmenovité impedanci 50 Ohmů výrazně vyšší kapacitu, ta činí asi 110 [pF/m], je v něm použito jiné dielektrikum, má menší vnější průměr a méně kvalitní materiál vodičů (má tudíž vetší měrný odpor).


neutrik.jpg (6796 bytes)


amazon.jpg (11827 bytes) anaconda.jpg (12787 bytes) copperhead.jpg (10604 bytes) coral.jpg (11827 bytes) diamondback.jpg (10140 bytes) python.jpg (11432 bytes) sidewinder.jpg (9986 bytes) viper.jpg (12350 bytes)



Reproduktorové (silové) kabely


Kabel můžeme pro malé délky a nízké kmitočty nahradit odporem, indukčností a kapacitou :

Odpor kabelu má vliv na reprodukci basů, čím menší bude odpor zařazený mezi zesilovač a reproduktor (uvažujeme vnitřní odpor zesilovače, odpor kabelu a el. vyhýbek v reprosoustavě), tím přesněji bude reproduktor kopírovat signál. Zařazením odporu před reproduktor se zvýší jeho činitel jakosti. To má vliv hlavně na impulzní děje, při velkém odporu dochází u reproduktoru k tzv. dokmitávání - zhoršení impulzní odezvy (znásobené ještě např. bassreflexem, proto se někdy při důkladném návrhu reprosoustav počítá i s odporem tlumivky zařazené před basový reproduktor). Proto snaha konstruktérů zesilovačů o co nejmenší výstupní odpor (tzn. co nejvyšší činitel tlumení, který zajistí co nejlepší kontrolu basového reproduktoru, tj. přesnou reprodukci tranzientů). Snaha o co nejmenší odpor kabelu má hlavně cenu při zapojení bez el. vyhýbek (např. některé typy subwooferů). Když uvážíme, že odpor cívky pro basový reproduktor se pohybuje přibližně v rozmezí 0,2 až 1 Ohm (někdy i více, hlavně u vzduchových cívek s velkou indukčností), tak např. odpor kabelu délky 4 metry a průřezu 4 milimetry čtvereční, který je dejme tomu 0,04 Ohmu, bude mít na výsledný zvuk jen malý vliv.

Abych zjistil, nakolik se projeví vliv předřazeného odporu, odsimuloval jsem následující schéma :


basak01.gif (2821 bytes)


Schéma představuje basový reproduktor, v prvním případě je ještě předřazen odpor 2 Ohmy (nahrazující odpor kabelu a tlumivky, pro lepší názornost jsem zvolil rezistor s poměrně velkou hodnotou odporu). Rezonanční křivka zelené barvy je pro reproduktor s předřazeným odporem, celkový činitel jakosti se zvětší z hodnoty asi 0,35 přibližně na hodnotu 0,46.


basak02.gif (9186 bytes)


Pokud použijeme kabel s velmi velkým odporem při přenášení velkých výkonů (např. v PA systémech), může navíc docházet k nelineární reprodukci - při vyšších výkonech a dlouhých kabelech může dosahovat výkonová ztráta na kabelu i několik desítek Wattů. Při nižších hladinách hlasitosti bude výkonová ztráta procentuálně menší, bude proto i méně patrná.

Kapacita kabelu je určena vzdáleností mezi vodiči (kladný a záporný), průřezem žil vodičů a typem dielektrika mezi nimi. Čím je větší vzdálenost mezi vodiči a menší průřez žil, tím menší je kapacita kabelu a naopak (rozumí se na 1 metr délky, je samozřejmé, že se zvětšující se délkou kabelu jeho odpor, kapacita i indukčnost roste).

Indukčnost naopak s rostoucí vzdáleností žil stoupá, proto se doporučuje vzájemné kroucení žil pro dosažení menší indukčnosti kabelu. Tím se ovšem zvětšuje délka vodičů a tudíž i odpor a kapacita kabelu. Pokud např. snížíme kapacitu, zvýšíme indukčnost a naopak, zatím neexistuje kabel s nízkou kapacitou i indukčností. Velká kapacita i indukčnost mají vliv na reprodukci vysokých kmitočtů - dochází k jejich utlumování (kapacita vysoké frekvence zkratuje k zemi a indukčnost se k nim chová jako odpor, tzn. zvětší se výkonová ztráta na vysokých kmitočtech. Kapacita reálného kabelu roste s rostoucí frekvencí přenášeného signálu - důsledek vlastností dielektrika.

Zjednodušené náhradní schéma silového kabelu :


kabel01.gif (1390 bytes)


Velká kapacita silového kabelu v kombinaci s velmi rychlým zesilovačem může způsobit jeho nestabilitu, což se projeví zhoršením zvuku. Typický nízkokapacitní kabel tvoří dva paralelní vodiče, mezi nimiž je různě široký spojovací most (např. kabely AU/RA, ovšem ta indukčnost). Větší kapacitu (a menší indukčnost) naopak mívají koaxiální kabely, hlavně díky nekvalitnímu dielektriku, pomoci si můžeme též paralelním spojením těchto kabelů. Aby se tím zbytečně nezvětšila indukčnost, je vhodné kabely navzájem zkroutit. Kroucení vodičů obecně zmenšuje jejich indukčnost. Velká indukčnost může znamenat problém při připojování elektrostatických reprosoustav - s jejich kapacitou může indukčnost kabelu tvořit rezonanční okruh, naopak částečně nahrazuje výstupní tlumivku zesilovače a tím zvýšuje jeho stabilitu při komplexní zátěži (hlavně u velmi rychlých typů zesilovačů citlivých na kapacitní zátež). Indukčnost spolu s odporem způsobuje zvlnění frekvenční charakteristiky, čím větší bude indukčnost a odpor, tím větší bude zvlnění (až několik desetin dB). Proto se u reproduktorových kabelů většinou klade důraz na malou indukčnost, o něco vyšší kapacita ve spojení se stabilními zesilovači není na závadu, hlavně je potřeba snažit se o co nejmenší délku. Typické hodnoty odporu reproduktorových kabelů se pohybují od 0,005 Ohmu/m do 0,03 Ohmu/m, kapacita se pohybuje od 10 pF/m do 500 pF/m (ale např. jednoduchý koaxiální kabel firmy Van den Hul má kapacitu přibližně 1 nF/m, zde pomůže jedině paralelní spojení dvou kabelů). Indukčnost bývá běžně od 0,2 uH/m do 1uH/m, někdy však i vyšší (tyto číselné údaje jsou čerpány z časopisu S&V 5/1996). Velká kapacita kabelu s vodiči blízko u sebe často vyvolává u méně stabilního zesilovače slyšitelné zákmity. Naproti tomu kabel se vzdálenými vodiči a větší indukčností může zeslabit nejvyšší kmitočty, zvláště je-li už na výstupu zesilovače příliš velká ochranná indukčnost proti kapacitní zátěži. Do kvality zvuku se také značně projevuje impedance a uspořádání reproduktorové výhybky. Jiné, často zdůrazňované vlastnosti, jako je např. vlnový odpor, bezkyslíkatá měď OFC, vodiče s extrémně hladkým povrchem (patentovaná specialita americké firmy AudioQuest), zvláštní geometrické uspořádání vodičů, speciální izolanty, tlumiče údajných vibrací apod. mají zpravidla jen obchodní účel a na výslednou kvalitu reprodukovaného zvuku takřka zanedbatelný vliv. Důležitý je hlavně malý elektrický odpor kabelu a jeho připojovacích míst, aby na něm nevznikaly výkonové ztráty a mohl se tak uplatnit velký činitel tlumení kvalitních zesilovačů.



Skinefekt


Vysokofrekvenční složky hudebního signálu jsou přenášeny prakticky jen po povrchu vodiče, vodivost na vysokých kmitočtech tedy závisí na velikosti povrchu vodiče, nikoli na jeho průřezu. U jednožilového vodiče se při přenosu vysokých frekvencí jeho průřez jakoby zmenší, což má vliv na odpor a na indukčnost kabelu (odpor se s rostoucím kmitočtem přenášeného signálu zvětšuje, indukčnost naopak zmenšuje). Pro slyšitelné frekvence se tento jev projevuje zhruba až od průřezu vodiče většího než 2 milimetry čtvereční. Pro potlačení skinefektu se vyrábějí kabely spletené z množství tenkých lanek, čímž se maximalizuje celková vnější plocha vodičů. Další možnost, jak se se skinefektem vypořádat, je použití dutých vodičů - dochází tak ke zvětšení plochy při zachování stejného průřezu, navíc se spotřebuje méně vodivého materiálu (takto jsou konstruovány např. některé kabely značky SharkWire). Někteří výrobci to navíc ještě kombinují s postříbřením vodičů vyrobených z vysoce čisté mědi (OFC, tzv. šestidevítková měď znamená, že její čistota je 99,9999 procent).


Tak takhle to plete Kimber Kable (kimber.jpg, 10984 bytes)



Literatura a odkazy :

Audio Video Revue 2/1997
Stereo & Video 5/1996
http://www.tnt-audio.com/clinica/spkcbl_e.html



Back | Home